Moje začátky

Moji první kozu mi obstaral můj manžel – možná z lásky ke mně, ale možná taky v bláhové naději, že koza mi do týdne chcípne a já se, poučena, vzdám svého snu mít kozí farmu (a budu se radši věnovat přípravám teplých večeří apod.Smile). Koupil mi kozičku opravdu nádhernou, černobílou, hned se dvěma kůzlátky. Taky pro ně sám postavil dřevěný chlívek na louce, kterou jsem si na dobré slovo pronajala od kamarádky.

Koza ViktorieVšechno to vypadalo dost bláznivě, tím spíš, že jsem do té doby pracovala jako redaktorka, měla jsem jedno malé dítě (teď už mám dvě a i koz postupně dost přibyloSmile) a o kozách jsem nevěděla téměř nic, natož abych je uměla dojit. Ale vyzbrojena odhodláním, oprášenými zápisky ze svých dávných studií ekologie a hlavně knihou o chovu koz (tenkrát jedinou dostupnou u nás) jsem začala na pronajatém pozemku „farmařit“. A moje okolí nechápavě přihlíželo a čekalo, co z toho bude…

Koza Viktorie byla trpělivá a silná osobnost, zvládla všechny moje omyly a přežila bez úhony první týden se mnou.

DoubravaPosílena úspěchem jsem hned koupila kozu další – obrovskou, hnědou Doubravu.
…A můj život se změnil. Bylo to v roce 2003.

Postupně jsem rozšiřovala stádo a učila se, co všechno chov koz obnáší, s čím to souvisí, co je potřeba mít vždycky po ruce a co by se naopak nikdy nemělo stát. O kozy jsem se vždycky starala a starám úplně sama, protože jsem (bohužel) zatím nenašla žádnou spřízněnou duši. Dojím je ručně, jsou zvyklé jen na mě, moji nepřítomnost jsou ochotné tolerovat jen pár dní v roce, kdy jedu na krátkou dovolenou, jinak je moc nezajímá, že mám i jiné povinnosti. Za ty roky se staly pevným bodem každého mého dne. Přežily jsme společně už nejednu zimu, nádherně osamělé večery za tmy daleko od města a tichá mrazivá rána na pastvině zaváté sněhem, s radostí jsme přivítaly už několikáté jaro, přežíváme statečně úmorná letní vedra, společně se těšíme z krásných dní babích lét. Zvládáme taky pravidelné podzimní vyjížďky za kozlíkem a pak následné porody a odchovy kůzlátek. A někdy bohužel i neradostné odchody, ale to k životu taky patří.

Všechno dělám s láskou.

Veškerý chod farmy od jejích prvopočátků a zajištění základních podmínek k chovu, přes každodenní péči a výchovu zvířat až po přípravu a realizaci programů a management farmy zajišťuji sama, na zaměstnance nemám peníze a na spřízněnou duši jsem prozatím nenarazila. Proto si vážím jakékoli podpory, pomoci a zájmu, který mi projevíte. Svá zvířata nechávám dožít přirozenou smrtí stářím, nevyřazuju jedince staré nebo nevhodné k chovu, na takových nechovám a udělám z nich mazlíky - např. ve stádě již roky spokojeně žije hermafrodit Fidor, z farmářského pohledu naprosto neužitečné zvíře. Chcete-li finančně podpořit tento můj netradiční styl farmaření, můžete si na základě seriozní adopční smlouvy virtuálně adoptovat některé ze zvířat na farmě. Napište mi mail a domluvíme podrobnosti.  

 
 
www.farmajednezeny.cz | log | Web design